Adriano,
lásko.
Bože,
jsi to ty.
Ano já,
nejsi sama.
Nesu ti šperky klenoty.
Svá ústa tiskni na má.
A zažeň vrázky na čele.
Proč jste dnes v černém anděle?
Máš divný, cizí hlas.
Z tvých loktů čiší mrás.
Co tady, baby, stojíte, jak nemohoucí ovce?
Přivítat máte pítězené, dobnělého vdovce.
Mou ženu chcete oplakat,
vždyť dýchá,
vždyť je živá.
Co se svící a modlitbou ještě se nepouzbívá.
Dnes na cestu vytřeše však není žádná ctina.
Já přece přišel na kstiny,
tak sakra,
kde mám syna?
Zemilování,
to není naše vina.
A kdo za to může?
Snad já, jsem snad porodí bába.
Kompane, to je zkušená.
Vidíš, to je mě byla slabá.
A co lékař, kde je ten?
Já za ní běžel,
byl však pryč v domku jiného dcera.
Říkala,
že prý ran ho již moc chvátal do kláštera.
Tak tohle už je trochu moc.
Tohle si přejnal,
šašku.
Mám prožít dlouhou,
krutou noc,
než dohraji svou frašku.
Jděte mi všichni z očí!
Tebe má lásko jediná,
na nejsvětějším loži.
V sldzách teď prosí hrdina,
probuď se,
promluv oši.
Vím,
že jsi se mnou,
jsem tvá jediná.
S
tou vírou jse lásko má,
tak
krásně usíná.
Adriáno,
Adriáno,
můj plot v tobě zrál,
staň, dýchej dál,
šťastné ráno,
kam tak chvátáš,
Adriáno?
Tam do
věčných bran,
jsou už
do kořán dokonáno.