Jak mám to ponížení snest?
Nejmět co tnější ze všech malých,
teď dopijím svůj horský kalich.
Mám to ponížení snest?
Můj Bože, nepřeháním,
jak slepá šla jsem za ním,
a ochotná k všem daním,
co za to odevzdám.
Já byla s těch,
co věří,
že my jsme ti dva,
kteří,
jak motýly, jak peří,
se vznesou ke hvězdám.
Ten jsem mít první plest,
co zůstal z těch dob,
tančila jsem a dnes
merčím tu tenhle strop.
Vždyckám na místo do nebes a v ticho tam sejem,
zdá ještě klepebes.
Co věří ten můj Bůh, ten pro něho štupláču,
nahražka se jim jen vzduch, on miloval tu káču.
On všechno pošlapal, on nese vinu za pot,
teklorejni čapal,
i ty se nauč lapat.
Vrabocha zbaví, vrabocha zbaví, vrabocha zbaví,
vrabocha zbaví...
Kupěj vítost,
už lásku necítím,
už nejsem v lidská bytost.
To chlap snad stvořil tenhle svět,
to Bůh si nemoh vymyslet.
A já
už nevím, kolik let
jsem v něm jen pusté ksový.
Dnes bez milostných šepotů,
to marně puším do plotů,
i do brán krutých despotů.
A
konejším se slovi,
že možná
šlo by to,
to trystní zdejších šapitů,
zmáknout
trošku líp.