Noc střídá den,
už pár kroků jen,
jsem havránem černým nad nesem.
Opouštím zem,
vosk peří a věm,
že konečně dýchám, létám sem.
Začíná další den a ten grotus byl sem já.
Já mám chvil pár,
než slunce mý křídla spálí.
Létám v strach můj, mezi jak bílý sníh dále.
Slonce už mý křídla pálí, mezi jak bílý sníh.
Možná nerozumíš,
ale není to o zradách,
není to o ptíčenách po výšených pradách.
Víš,
ve zprávách a lidem se nesprotiví,
tak nech mě.
Nechci létat jenom mrtvě.
Nechci výchat lasklem,
až hlava prošli dví,
když mám právo naposledy zvolit vzpát.
Nebo naposledy prožít chci dát.
Na chvíli se štěstím opít i v koncích žije naděje,
když konce za to stojí.
Tak na pár minut,
než rozpadnu se v preruďe,
než dopadnu na tvrdou zem,
se vychutnám ten pocit.
Možná jsem jen blázen,
co nebrzdí nad zrázem,
když nedržím se stádem,
co brázdí nebe nocí.
Já mám chvil pár, než slunce mý křídla spálí.
Tak na pár minut,
než rozpadnu se v preruďe,
než dopadnu na tvrdou zem,
se vychutnám ten pocit.
Možná jsem blázen, když nechci žít nocí.
Slunce ruší, křídla pálí.
Mé země být lízní.
Já mám chvil pár,
než slunce mý křídla spálí.
Letám,
strach můj, mezi jak bývný sníh dále.
Tak na pár minut,
než rozpadnu se v preruďe,
než dopadnu na tvrdou zem,
se vychutnám ten pocit.
Možná jsem blázen, když nechci žít nocí.